V neděli ráno se probouzíme kolem 9 hodiny, cca po 15 hodinách spánku, asi jsme to včera fakt přehnali. Snídáme a jdeme na normálku na Cimu Ovest, lyže nebereme, co bysme se s nima táhli (zase blbost)... Bořili jsme se po kolena, normálně trvá cesta suťovištěm v létě tak hodinu, my jsme za dvě hodiny byli sotva za půlkou. Navíc jsme zvolili špatný směr (netrefili jsme hřeben), takže jsme se dostali do slepé uličky :) Rozhodli jsme se, že hřebínek, který má slabých 30m přelezeme, bohužel nám sníh nebovolil se skoro pohnout z místa. Hrabali jsme jak vzteklí, stáli na místě a po pár minutách jsme zvolili ústup, cestou dolů jsme si vyzkoušeli brždění cepínem při pádu, aspoň byla legrace. Asi ve dvě jsme byli zpátky na Auronzu, vzali jsme lyže a jeli se aspoň na chvíli projet na hřebínek východně od Tre Cime a podívat se do severních stěn. Po cestě jsme se přesně zorientovali a viděli, kde jsme se sekli a blbě zahnuli na cestě k normálce na Ovest. Večer jsme se opět bavili tavením sněhu, vařením a plánovali jsme taktiku postupu na zítřek, tu normálku prostě musíme dát.

Fotky:
   Mareček při otočce skokem :)
   zase odpočívací pozice - oblíbená
   taky způsob sestupu :)
   při sestupu

Po probuzení pomalu balíme batohy, zvažuju, jestli mám vzít čtyři polévky v pytlíku nebo pět, přemýšlím o každém deku v batohu, protože je mi jasný, že cesta nahoru bude dlouhá. Mareček má prý batoh sbalený z domu, věřím mu (to jsem ještě nevěděl, že to byla chyba). Prvních pár stovek metrů jde celkem lehce (jedeme na skialpech), celkem i ubýhá cesta, první problém nastal, když jsme potřebovali z běžecké stopy přejet na silnici, bylo to dolů... Celkem jsme bojovali o život, ale nakonec jsme mezi stromy prokličkovali a na silnici jsme se dostali s vyrovnaným skóre, já jeden skok po hlavě do sněhu, Mareček taky jedna tlama... Další problém nastal, když se zlomil sklon z roviny na stoupání. Po dvou zatáčkách Mareček prohlásil, že je mrtvej a musíme si vyměnit batohy, nic nenamítám. Když jsem dostal batoh na záda, začal jsem namítat :( Nechápal jsem, co tam má, asi lana, říkal jsem si. Začínal jsem chápat, proč v Himalájích za den urazí jen několik málo stovek výškových metrů, s tím nákladem se prostě nedá jít. Bylo to peklo, nasadil jsem 100 krokovou strategii, takže 100 kroků a pak se zastavit a pokusit se nabrat síly na další stovku. Takhle jsme si začátek výletu nepředstavovali. Abych to zkrátil, na Rifufio Auronzo jsme se nedostali podle plánu kolem jedné nebo druhé odpoledne, ale až kolem čtvrté. Totálně vyřízení, představa kopání záhrabu nám moc nepřidávala. Naštěstí naše jazyková vybavenost je excelentní a hned jsme pochopili, co znamená nápis "Ricovero Invernale". Místnost v suterénu Rifugio Auronzo s třemi postelemi nám přišla jako luxusní hotel a to, že uvnitř bylo kolem mínus deseti stupňů jsme ani trochu neřešili :) Začaji jsme vybalovat a když jsem viděl, co jsem táhl na zádech, tak mít ještě nějaký síly, tak po tom člověkovi skočím...  Kilo křupek, půl kila sušenýho mlíka, prostě obrovská taška s jídlem, dle mýho odhadu tak 5 kilo, který jsem na zádech nemusel mít. Dole jsme si jasně řekli, že jídlo každej na 5 dní a my měli na 15 a pro oba :) Mě klepne... Dolů si to ale Mareček poveze sám, to mu slibuju hned :) Příště hold nebudu důvěřovat a na parkovišti poctivě rozdělíme materiál na půl. Uvařili jsme večeři a kolem půl šestý jsme upadli do spacáků a spali během pár vteřin.

Poznámka: Mareček si doma vážil batoh, prý 43kg, myslím, že měl tak dvakrát tolik...

Fotky:
   první: Mareček nabírá síly...
   druhá: v detailu :)
   třetí: takhle se šlo nahoru
   čtvrtá: a takhle dolů...
   pátá: fotografická chvilka
   šestá: já jsem nahoru šel raději s mačkami a cepíny
   sedmá: asi mi bylo do skoku :)

V pátek večer vyrážíme s Marečkem směr Salzburg, Innsbruck, Misurina. Kolem šesté ráno dojíždíme na parkoviště v Misurině. Ještě v Toblachu ukazoval teploměr pohodových -6 stupňů, o 15km dál v Misurině už -18, stejně je ještě tma a zima, zalézáme do spacáku a ještě se dvě hodinky prospíme.. Kolem osmé ráno prochází kolem místní vlekař a ptá se, jestli nám není zima :) I místního horala překvapilo, že jsme si jen tak ustlali na parkovišti, to nám to pěkně začíná :)

Fotky: první: se svým batohem na parkovišti, sice docela vysokej, ale ne moc těžkej, druhá: asi v polovině stoupání, jsme docela hotoví, mysleli jsme si, že už to není daleko :) třetí: rezervačka potvrzená a vystavená na posteli, tak jsem si to přesně představoval :D čtvrtá: na chatě, i v péřovce tam bylo celkem frišno :)

 

Tak boty jsem nakonec sehnal, že to ale byla makačka... Hromada materiálu sbalená, netuším, jak to vytáhneme nahoru, každopádně večer razíme směr Tre Cime :)

Rameno je snad v pohodě, o víkendu jsem byl na závodech v Rychlově. Druhý místo v boulderování, měl jsem docela radost.. Docela dost :) Karel mě přelezl až v superfinále :) Na stěně v Chotěboři, jsem udělal druhou cestu na dry-tool, tu už se mi povedlo dokonce vylízt i na prvním :D S Marečkem pomalu plánujeme náš výlet na Tre Cime, jsem zvědavej, jak to tam přežijeme :) Včera mi konečně přišly mačky a rukavice a jeden šroub, nic moc, ale aspoň část výbavy, teď jen aby do odjezdu přišly ještě cepíny a boty :D

Odkaz na odstaveček o závodech v Rychlově

Odkaz na fotky z Rychlova

Fotka: při janiru ve stropě :)

Tak dneska už to vím na jisto... Mám hotový zkoušky!!! Paráda, teď už jenom zbývají dvě drobnosti - diplomka a státnice :-D

V pondělí jsem si byl opět zalízt na stěně v Rychlově a dneska jsem dodělal nějaký dřevěný chyty na stěnu do Chotěboře, takže už se tu dá provozovat i dry-tool :-) Musím podotknout, že obtížnost tý dry-toolový cesty jsem nastřelil fakt parádně, spadl jsem v prvním kroku :-( A cepínem do ramena to není ideální... Snad se do našeho výletu na Tre Cime zhojím (spíš teda doufám, že se dám do kupy mnohem dřív) :-)

Fotka: zase fotka z Rychlovský boulderovky

Nové fotky od Kač na www.LKOvysocina.cz
Další ročník Vysočina Cupu 2011 je za námi a opět se vyvedl. O tom svědčila jak účast (přijeli borci a borky i z Jihlavy a Kolína), tak všeobecná spokojenost mezi závodníky i diváky. Oproti loňsku se rozšířila kvalifikace (11 cest + 1 volný skalní blok). Každý závodník si tak našel to svoje a většina z nás si nejen dobře zazávodila, ale i celkem slušně zalezla. Stavěči (Dejv, Jarda a Mareček) nachystali svoje cesty v různých profilech a myslím, že s každou z nich si pěkně pohráli a vyladili. Finále se z loňských 5 cest smrsklo na 3, takže netrvalo zbytečně dlouho a diváci se snad bavili. Oproti loňsku přistoupili pořadatelé k izolaci finalistů, takže někteří z nás z finále moc neviděli :-) Finálové cesty nesly rukopis stavěčů - technická cesta po vlastních chytech od Jardy, Marečkova brutální dlouhá a silová cesta přes celou stěnu a po hraně stropu (kterou nikdo nedokázal TOPovat) a Dejvova vymazlená cesta stropem. 

Takže chci poděkovat pořadatelům, závodníkům, divákům i sponzorům za parádní akci a za rok se doufám, opět sejdeme v Brodě!
Výsledky na www.LKOvysocina.cz
Fotky na www.LKOvysocina.cz

Fotky: v jedné z finálových cest..

Po trochu delší odmlce zase přidávám pár fotek. Ne, že by o Vánocích nebylo co psát, ale na net jsem se dostal tak nějak nepravidelně :-) Takže svátky proběhly celkem v pohodě ve znamení lezení, lezení, lezení, ledovýho lezení a pak trocha spaní v iglu příprava na závody a podobný srandy :-) A dneska se mi povedly dvě písemky :-D Jo a taky jsem byl před svátkama v Brně na semináři o lezení u Tufiho a můžu vřele doporučit!

A už se těším, až mi přijde nová výbava na zimní lezení, už aby to bylo, než skončí zima :-D

Fotky: Pár fotek z ledovýho lezení, Mareček, Jarda a já, poslední je z jedný parádní boulderovky kousek za Jihlavou...