Po probuzení pomalu balíme batohy, zvažuju, jestli mám vzít čtyři polévky v pytlíku nebo pět, přemýšlím o každém deku v batohu, protože je mi jasný, že cesta nahoru bude dlouhá. Mareček má prý batoh sbalený z domu, věřím mu (to jsem ještě nevěděl, že to byla chyba). Prvních pár stovek metrů jde celkem lehce (jedeme na skialpech), celkem i ubýhá cesta, první problém nastal, když jsme potřebovali z běžecké stopy přejet na silnici, bylo to dolů... Celkem jsme bojovali o život, ale nakonec jsme mezi stromy prokličkovali a na silnici jsme se dostali s vyrovnaným skóre, já jeden skok po hlavě do sněhu, Mareček taky jedna tlama... Další problém nastal, když se zlomil sklon z roviny na stoupání. Po dvou zatáčkách Mareček prohlásil, že je mrtvej a musíme si vyměnit batohy, nic nenamítám. Když jsem dostal batoh na záda, začal jsem namítat :( Nechápal jsem, co tam má, asi lana, říkal jsem si. Začínal jsem chápat, proč v Himalájích za den urazí jen několik málo stovek výškových metrů, s tím nákladem se prostě nedá jít. Bylo to peklo, nasadil jsem 100 krokovou strategii, takže 100 kroků a pak se zastavit a pokusit se nabrat síly na další stovku. Takhle jsme si začátek výletu nepředstavovali. Abych to zkrátil, na Rifufio Auronzo jsme se nedostali podle plánu kolem jedné nebo druhé odpoledne, ale až kolem čtvrté. Totálně vyřízení, představa kopání záhrabu nám moc nepřidávala. Naštěstí naše jazyková vybavenost je excelentní a hned jsme pochopili, co znamená nápis "Ricovero Invernale". Místnost v suterénu Rifugio Auronzo s třemi postelemi nám přišla jako luxusní hotel a to, že uvnitř bylo kolem mínus deseti stupňů jsme ani trochu neřešili :) Začaji jsme vybalovat a když jsem viděl, co jsem táhl na zádech, tak mít ještě nějaký síly, tak po tom člověkovi skočím...  Kilo křupek, půl kila sušenýho mlíka, prostě obrovská taška s jídlem, dle mýho odhadu tak 5 kilo, který jsem na zádech nemusel mít. Dole jsme si jasně řekli, že jídlo každej na 5 dní a my měli na 15 a pro oba :) Mě klepne... Dolů si to ale Mareček poveze sám, to mu slibuju hned :) Příště hold nebudu důvěřovat a na parkovišti poctivě rozdělíme materiál na půl. Uvařili jsme večeři a kolem půl šestý jsme upadli do spacáků a spali během pár vteřin.

Poznámka: Mareček si doma vážil batoh, prý 43kg, myslím, že měl tak dvakrát tolik...

Fotky:
   první: Mareček nabírá síly...
   druhá: v detailu :)
   třetí: takhle se šlo nahoru
   čtvrtá: a takhle dolů...
   pátá: fotografická chvilka
   šestá: já jsem nahoru šel raději s mačkami a cepíny
   sedmá: asi mi bylo do skoku :)