Tak po čase zase něco přidávám, není moc času, tak jen v rychlosti.. :) V Ospu se zadařilo, dal jsem tři 8a, Corto, Čao Bejbe a Samsaru :) Nejhezčí asi Corto a Samsara. Čao Bejbe je v podstatě takovej boulder o jednom kroku, ale o to výživnějším :) Jinak Jarda dal Matamaros, 7c, Dejv taky a ještě přidal Hobit, 7c, Ondra Kinderdirekt, 7b!, Mareček Matamaros, 7c, takže celkem slušný výkony LKO Vysočina, na to, že to byl první větší letošní výjezd, pochvalu zaslouží hlavně Ondra :) Teď tak ještě v létě něco vylézt na Tre Cime :) Abych nezapomněl, stala se taková legrační příhoda... No, nebudu se tady o tom rozepisovat, ale jednoho našeho kamaráda stála Slovinská dálniční známka 150E, co udělá jedno písmenko v názvu státu... :) Ale zase to mohl domů vzít třeba přes Tatry :)

Fotky jsou tady
a od Kačky tady

A několik dám i sem :)

Jarda v Matamaros, 7c

Gospodar Prstenov, 7c+

Samsara, 8a

odpočinkový místo ve stropě :)

O víkendu jsme s Marečkem a s Karlosem vyrazili do Krasu, nejdřív Rudice, tam měl Karlos v plánu Knoflíkovou válku, 9 a pak jsme chtěli vyrazit na Holštejn, tam jsem měl nějaký plány já, ale na Holštejně bylo všechno parádně zateklý, takže jsme jen přešli na Vaňousovy díry a zalezli si tam... Celkem se nám podařilo i něco vylézt, Karel dal Knoflíkovou válku, mě se povedla taky, ikdyž až na druhej pokus :( a pak jsem ještě na Vaňousech dal Epitu, 9, nádhernou cestu s technickou částí uprostřed a pohodovým vytrvalostním dolezem :) Potkali jsme tam i Adama, celkem suše se rozlezl v jedný 9+, slezl to jinou 10- a šel si pokusovat nějakej projekt :)

Fotky: Mareček nás celkem brzo opustil a šel se podívat do zoo na ledního medvěda, takže mám jen pár svých fotek z Epity

Výjezd do Fontainebleau
20.3. jsem s Karlosem vyrazil do boulderovací oblasti u Paříže, Mekky boulderingu, do Fontainebleau :)

Cesta proběhla celkem v pohodě, 1200km se nechalo přejet za noc a dokonce jsme se i vyhli dálnicím ve Francii a ani nás to moc nezpomalilo. Každopádně start byl v sobotu večer, v neděli v 8 už jsme s bouldermatkama šli do skal. První navštívená oblast byla Cul de Chien, tam jsme vylezli nejznámější boulder Le Toit du Cul de Chien za 7A, pak jsme vylezli na hlavu psa, kámen podle kterého se oblast jmenuje a už jsme se hrnuli k velkýmu stropovýmu převisu, s nejlehčí cestou Arabesque, za 7B+. Po pár pokusech to pouští až nahoru a pak už se jen tak nějak vtipně snažíme hýbat v těžších boulderech, ale celkem marně :) Přicházejí nějací místňáci a prozradí nám, že Arabesque začíná o dva kroky níž, takže se pokusíme to přelézt jak se má, ale na to už nejsou síly :)

Další dny projíždíme postupně oblasti Roche aux Sabots, Bas Cuvier, Cul de Chien, 95.2 a všude se pohybujeme někde kolem 7A až 7A+, některá pouští, některá ani nechápeme :) Nakonec se nám tam povedlo nejtěžší přelézt Arabesque 7B+ a Enigma 7B+ a jedno 7A+ OS, největší radost jsem ale měl z L'Angle Ben's 7A+, naprosto neskutečná hrana, bez chytů a stupů, na první pohled nepochopitelný problém, nakonec jsem nějak vyvzlínal nahoru, hned po jednom z nejlepších boulderistů na světě Paulovi Robinsonovi, ten mimochodem den předtím vylezl 8C boulder, to bych vážně rád viděl, jak vypadal ten přelez..

Fotky:

výběr fotek je v galerii na LKO Vysočina

 Cul de Chien

 

 L'Angle Ben's, 7A+

 Carnage 7B+

Karlos ve výlezu z Cortomaltese, 7A

Tak jsme o víkendu zjistili, že Stráníci nám vyfoukli skoro všechny bouldery na skále u Pohledskejch dvořáků, u Brodu. Nedalo se nic dělat a musel jsem to tam jet vyzkoušet. Docela se dařilo, ale největší radost jsem měl z boulderu Srdce v kalhotech za 7B, parádní boulder, když si člověk vymyslí začátek, tak se i docela snadno nechá vylézt, ale ten dolez je fakt za odměnu, jde přímo nahoru a končí někde v 8 metrech, takže průlet by to byl vážně báječnej, pokud bych teda ty bouldermatky trefil, přestože jich tam bylo asi 10, tak sem měl pocit, že to byl jen takovej malinkej čtvereček dole :D Jinak musím uznat, že tam Stráníci nadělali hromadu práce a díky jim za to, vymysleli skvělý linie a byli tak hodní, že nám tam ještě několik na přelezení nechali :)

Fotky: The Great One 7A+, dolez Srdce v kalhotech 7B a odpočinek v půlce Srdce v kalhotech 7B :D

Tak po delší době přidávám pár fotek, postihla mě angína, takže se poslední dobou moc nelezlo, ale aspoň bylo trochu času na diplomku :) Ještě před nemocí jsem se byl podívat s klukama z Jihlavy na boulderech u Bechyně a docela se dařilo, padlo tam jedno 7B/B+, Nes 3 a pak nějaký 7A, 7A+ a 7B, celkem zajímavá oblast, můžu doporučit, pokud má někdo rád převisy :) Jediná nevýhoda tam byla, že se muselo brodit :)

Fotky: já v jednom pěkným 7C, ale na to tam bude potřeba ještě zajet :) Pepa v tomtéž.. Kuba brodí

Pár dalších fotek je zde:

http://galerie.lkovysocina.cz/index.php?/category/103

:)

V pondělí nastupujeme na normálku na lyžích, mírnější část nástupu jde celkem fofrem, odkládáme lyže a pokračujeme tentokrát už správným směrem po svých, docela makačka, ale škrábeme se nahoru... Sníh není nic moc a dostáváme se až na věžičku, a to už byl celkem boj o život, pak je ale potřeba obejít další a to už nás zastavilo, ani jednomu se nám do toho nechtělo, nahoru jsme si to ještě dovedli představit, ale jak se probít rozumně dolů, to nám jasný nebylo, takže jsme posvačili a zvolili ústup... Snad příště :( Sestupujeme zpět k lyžím, s několika salty mortale se dostáváme až k Auronzu, tam už na nás čekalo několik turistů, kterým jsme byli celkem dobrou atrakcí při sjezdu :) Balíme batohy a jedeme aspoň na výlet na skialpech okolo Tre Cime.. Naděláme nějaký fotky, podíváme se jak vypadají severní stěny (spoooousta sněhu) a aspoň se unavíme na lyžích. To se nám povedlo dokonale :) Rozmysleli jsme další postup, nezdary nás nějak rozhodily, nechce se nám riskovat a bojovat se sněhem, v těchhle podmínkách jsme stejně asi neměli šanci na úspěch :( Příště vyrazíme později (únor, začátek března?). Uvidíme.. Každopádně večer klasika, rozmýšlíme co s načatým výletem a rozhodujeme se balit, sjet k autu a vyrazit na sjezdovky...

Fotky:
   skialpinista Mareček pod Tre Cime :)
   severní stěny
   další turista pod Tre Cime :)
   Mareček se řítí ke mě...
   pak pár co nepotřebují komentář, ty tlamy jsem obě hodil já :) lyže přežily v pohodě :)
   dvě ze sjezdovky
   a závěrečný panorama :)

V neděli ráno se probouzíme kolem 9 hodiny, cca po 15 hodinách spánku, asi jsme to včera fakt přehnali. Snídáme a jdeme na normálku na Cimu Ovest, lyže nebereme, co bysme se s nima táhli (zase blbost)... Bořili jsme se po kolena, normálně trvá cesta suťovištěm v létě tak hodinu, my jsme za dvě hodiny byli sotva za půlkou. Navíc jsme zvolili špatný směr (netrefili jsme hřeben), takže jsme se dostali do slepé uličky :) Rozhodli jsme se, že hřebínek, který má slabých 30m přelezeme, bohužel nám sníh nebovolil se skoro pohnout z místa. Hrabali jsme jak vzteklí, stáli na místě a po pár minutách jsme zvolili ústup, cestou dolů jsme si vyzkoušeli brždění cepínem při pádu, aspoň byla legrace. Asi ve dvě jsme byli zpátky na Auronzu, vzali jsme lyže a jeli se aspoň na chvíli projet na hřebínek východně od Tre Cime a podívat se do severních stěn. Po cestě jsme se přesně zorientovali a viděli, kde jsme se sekli a blbě zahnuli na cestě k normálce na Ovest. Večer jsme se opět bavili tavením sněhu, vařením a plánovali jsme taktiku postupu na zítřek, tu normálku prostě musíme dát.

Fotky:
   Mareček při otočce skokem :)
   zase odpočívací pozice - oblíbená
   taky způsob sestupu :)
   při sestupu

Po probuzení pomalu balíme batohy, zvažuju, jestli mám vzít čtyři polévky v pytlíku nebo pět, přemýšlím o každém deku v batohu, protože je mi jasný, že cesta nahoru bude dlouhá. Mareček má prý batoh sbalený z domu, věřím mu (to jsem ještě nevěděl, že to byla chyba). Prvních pár stovek metrů jde celkem lehce (jedeme na skialpech), celkem i ubýhá cesta, první problém nastal, když jsme potřebovali z běžecké stopy přejet na silnici, bylo to dolů... Celkem jsme bojovali o život, ale nakonec jsme mezi stromy prokličkovali a na silnici jsme se dostali s vyrovnaným skóre, já jeden skok po hlavě do sněhu, Mareček taky jedna tlama... Další problém nastal, když se zlomil sklon z roviny na stoupání. Po dvou zatáčkách Mareček prohlásil, že je mrtvej a musíme si vyměnit batohy, nic nenamítám. Když jsem dostal batoh na záda, začal jsem namítat :( Nechápal jsem, co tam má, asi lana, říkal jsem si. Začínal jsem chápat, proč v Himalájích za den urazí jen několik málo stovek výškových metrů, s tím nákladem se prostě nedá jít. Bylo to peklo, nasadil jsem 100 krokovou strategii, takže 100 kroků a pak se zastavit a pokusit se nabrat síly na další stovku. Takhle jsme si začátek výletu nepředstavovali. Abych to zkrátil, na Rifufio Auronzo jsme se nedostali podle plánu kolem jedné nebo druhé odpoledne, ale až kolem čtvrté. Totálně vyřízení, představa kopání záhrabu nám moc nepřidávala. Naštěstí naše jazyková vybavenost je excelentní a hned jsme pochopili, co znamená nápis "Ricovero Invernale". Místnost v suterénu Rifugio Auronzo s třemi postelemi nám přišla jako luxusní hotel a to, že uvnitř bylo kolem mínus deseti stupňů jsme ani trochu neřešili :) Začaji jsme vybalovat a když jsem viděl, co jsem táhl na zádech, tak mít ještě nějaký síly, tak po tom člověkovi skočím...  Kilo křupek, půl kila sušenýho mlíka, prostě obrovská taška s jídlem, dle mýho odhadu tak 5 kilo, který jsem na zádech nemusel mít. Dole jsme si jasně řekli, že jídlo každej na 5 dní a my měli na 15 a pro oba :) Mě klepne... Dolů si to ale Mareček poveze sám, to mu slibuju hned :) Příště hold nebudu důvěřovat a na parkovišti poctivě rozdělíme materiál na půl. Uvařili jsme večeři a kolem půl šestý jsme upadli do spacáků a spali během pár vteřin.

Poznámka: Mareček si doma vážil batoh, prý 43kg, myslím, že měl tak dvakrát tolik...

Fotky:
   první: Mareček nabírá síly...
   druhá: v detailu :)
   třetí: takhle se šlo nahoru
   čtvrtá: a takhle dolů...
   pátá: fotografická chvilka
   šestá: já jsem nahoru šel raději s mačkami a cepíny
   sedmá: asi mi bylo do skoku :)

V pátek večer vyrážíme s Marečkem směr Salzburg, Innsbruck, Misurina. Kolem šesté ráno dojíždíme na parkoviště v Misurině. Ještě v Toblachu ukazoval teploměr pohodových -6 stupňů, o 15km dál v Misurině už -18, stejně je ještě tma a zima, zalézáme do spacáku a ještě se dvě hodinky prospíme.. Kolem osmé ráno prochází kolem místní vlekař a ptá se, jestli nám není zima :) I místního horala překvapilo, že jsme si jen tak ustlali na parkovišti, to nám to pěkně začíná :)

Fotky: první: se svým batohem na parkovišti, sice docela vysokej, ale ne moc těžkej, druhá: asi v polovině stoupání, jsme docela hotoví, mysleli jsme si, že už to není daleko :) třetí: rezervačka potvrzená a vystavená na posteli, tak jsem si to přesně představoval :D čtvrtá: na chatě, i v péřovce tam bylo celkem frišno :)

 

Tak boty jsem nakonec sehnal, že to ale byla makačka... Hromada materiálu sbalená, netuším, jak to vytáhneme nahoru, každopádně večer razíme směr Tre Cime :)